Euroústava
Euroústava
Co předcházelo:
Smluvní a právní základ Evropských společenství tvoří tzv. Pařížská a Římské smlouvy. Pařížská smlouva byla zakládající smlouvou Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Byla podepsána 18. dubna 1951 a v platnost vstoupila 23. července 1952. Její platnost vypršela po 50 letech, tedy 23. července 2002 a celá agenda ESUO byla následně na základě smlouvy z Nice převedena na Evropské společenství.
Římské smlouvy je souhrnný název pro dvě smlouvy, které byly podepsány v Římě 25. března 1957. První z nich je smlouva zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS), druhá je smlouva zakládající Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Obě smlouvy vstoupily v platnost 1. ledna 1958. Římské smlouvy byly jedním ze základů pozdější evropské integrace. Signatářské státy v roce 1957 byly Francie, Spolková republika Německo, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko.
Slučovací smlouva, též smlouva o Evropských společenstvích nebo Smlouva o jednotných orgánech, jejíž oficiální název zní Smlouva o zřízení společné Rady a společné Komise Evropských společenství, byla podepsána 8. dubna 1965. V platnost vstoupila
1. července 1967 a sloučila orgány do té doby existujících tří evropských společenství (EHS, ESUO a Euratom), které od té doby také začaly používat společný rozpočet. Od tohoto data se pro tato společenství začal používat název Evropská společenství.
AJE
Všechny tyto smlouvy hrají stále velmi důležitou roli, ačkoli u všech z nich došlo během času k výrazným změnám a úpravám. Za jedenu z nejdůležitějších z těchto změn se považuje tzv. Akt o jednotné Evropě (dále jen AJE) podepsaný v únoru 1986 všemi dvanácti členskými státy.AJE vstoupil v platnost až v polovině roku 1987 kvůli určitým potížím s ratifikací v Irsku.
V AJE se jedná především o novelizaci základních smluv o ES (ESUO, EHS, Euratom), kterou se rozšiřují pravomoci evropských orgánů, nutné k vytvoření jednotného evropského trhu. Z nejdůležitějších ustanovení AJE vybírám následující:
• Do smlouvy byly zahrnuty některé nové oblasti a priority, jako spolupráce v oblasti hospodářské a měnové politiky, ochrany životního prostředí, výzkumu a technologického rozvoje, ekonomická a sociální soudržnost, sociální politika
• Cíle ES byly rozšířeny o cíl vytvoření vnitřního trhu do roku 1992
• Byly stanovené nové legislativní postupy za účelem zefektivnění rozhodování Rady ministrů zejména tzv. procedurou spolurozhodování a zakotveno určité zvýšení pravomoci a vlivu Evropského parlamentu
• Byla smluvně zakotvena evropská politická spolupráce, což je oficiální název ES pro spolupráci v oblasti zahraniční politiky, která byla až doposud rozvíjena mimo rámec smluv ES
• Byla smluvně zakotvena setkání předsedů vlád členských států ES (která se pravidelně uskutečňovala od roku 1975) v rámci Evropské rady
• Soudní dvůr ES byl rozšířen ustavením Dvora první instance
Jednou z nejvýznamnějších novelizací základních dokumentů ES je pak Maastrichtská smlouva podepsaná dvanácti členskými státy v Maastrichtu 7. února 1992. Na základě této smlouvy vzniká Evropská unie (EU), která zahrnuje tři existující společenství, ale také společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a spolupráci v oblasti justice a vnitřních věcí. Maastrichtská smlouva zakotvuje i vznik měnové unie a způsob zavádění jednotné evropské měny.Evropské společenství se tak stalo integrační organizací členských států Evropské unie, prostřednictvím které se realizují cíle zakotvené v Maastrichtské smlouvě. Orgány ES jsou současně i orgány Evropské unie. EU však nemá vlastní právní subjektivitu, kterou disponuje jen Evropské společenství.
K uzavření smlouvy o EU došlo ve třech fázích. V první fázi v letech 1988-1990 byla smlouva koncipována na několika mezivládních konferencích, týkajících se zejména principů fungování politické unie a hospodářské a měnové unie. Druhá fáze pak zahrnovala další mezivládní jednání, zejména o detailech, která se konala během roku 1991 a Maastrichtský summit, kde byla smlouva o Evropské unii v roce 1992 podepsána. Poslední, třetí fází pak byla ratifikace smlouvy jednotlivými členskými státy. V osmi členských státech proběhla tato ratifikace poměrně hladce. Určité problémy však nastaly v případě Dánska, Francie, Velké Británie a Německa.
Maastrichtskou smlouvou byl vlastně vytvořen nový nadnárodní státní organismus, Evropská unie, založená na třech pilířích:
• evropských společenstvích
• společné zahraniční a bezpečnostní politice
• a spolupráci v oblasti justice a vnitřních záležitostí
Amsterodamská smlouva, která byla podepsána 2. října 1997 a v platnost vstoupila 1. května 1999, změnila a přečíslovala Smlouvu o EU a Smlouvu a ES. U článků Smlouvy o Evropské unii původně označených písmeny A až S změnila Amsterodamská smlouva jejich označení na číselné.
Amsterodamská smlouva přinesla následující změny:
• bude změněn systém obsazování Komise v neprospěch velkých států
• pro hlasování v Radě EU bude upravena velikost kvót pro případy tzv. váženého hlasování
• počet poslanců v Evropském parlamentu nepřesáhne číslo 700
• Evropská rada bude moci označit členský stát, jenž se neřídí základními zásadami EU (svoboda, demokracie, lidská práva a základní svobody, právní stát) a hrubě je porušuje. Takovému státu mohou být, za stálé platnosti povinností, pozastavena některá práva, zejména právo hlasování v Radě EU
• v rámci rozvoje Unie jako oblasti svobody, bezpečnosti a práva bude mít Rada právo na návrh Komise a po konzultaci s parlamentem rozhodovat o vybraných otázkách vízové povinnosti
• v některých otázkách třetího pilíře (vnitro a justice) získá Rada oprávnění rozhodovat upravenou kvalifikovanou většinou na rozdíl od jednomyslnosti budou podstatnou měrou posíleny pravomoci institucí EU v boji proti finanční kriminalitě
Smlouva z Nice, jejíž oficiální název je Niceská smlouva, byla podepsána 11. prosince 2000 mezi státy Evropské unie na zasedání Evropské rady ve francouzském městě Nice. Po ratifikaci ve všech členských zemích EU vstoupila v platnost 1. března 2003. Agenda zaniklého Evropského společenství uhlí a oceli byla touto smlouvou převedena na Evropské společenství.
Smlouva z Nice změnila způsob rozhodování v Evropské unii: v mnoha oblastech se začalo hlasovat kvalifikovanou většinou (místo principu jednomyslnosti). Dále zavádí princip tzv. dvojité většiny (pro přijetí návrhu musí být například 55% členů Rady Evropské unie reprezentujících 62% obyvatelstva EU). Smlouva z Nice dále zvýšila počet poslanců Evropského parlamentu na 732 a přerozdělila hlasy mezi jednotlivými státy v Radě Evropské unie a Evropském parlamentu.
Většina opatření zavedených Smlouvou z Nice měla připravit Evropskou unii na rozšíření o 10 nových zemí a zabezpečit její akceschopnost do budoucna
Euro ústava
Smlouva o Ústavě pro Evropu je navrhovanou ústavou Evropské unie, která má za cíl nahradit složitou strukturu smluv EU jednotným dokumentem. V návrhu byla také zapracována některá nová ustanovení a zásadní změny ve fungování Unie oproti předchozímu stavu. Jedná se nicméně o kontrovezní a kritizovaný dokument.
Návrh ústavy (Návrh smlouvy o Ústavě pro Evropu) byl zveřejněn Konventem 18. července 2003. Po dlouhých jednáních byl návrh schválen i mezivládní konferencí, která probíhala od října 2003 do června 2004. Ústavní smlouva byla poté 29. října 2004 podepsána v Římě. V současné době (do roku 2006) probíhá proces schvalování jednotlivými členskými státy. Pokud by vstoupila v platnost, nahradila by existující smlouvy, kupříkladu Maastrichtskou smlouvu a Římské smlouvy.
V některých zemích o návrhu rozhodovaly národní parlamenty, v jiných byla k rozhodování vypsána referenda, jinde k rozhodování o této smlouvě ani nedošlo. Proces ratifikace skončil po té, co ústavu v referendech odmítla Francie a posléze Nizozemí. Po tomto odmítnutí následovalo rok a půl dlouhé vyčkávání, které přerušilo až německé předsednictví, které má ambice problém Evropské ústavy vyřešit.
Návrh smlouvy o Ústavě měl 4 části s celkem 448 články. Dále k němu patřilo 36 protokolů, 2 přílohy, 30 prohlášení k ustanovením Ústavy, 11 prohlášení k protokolům, 9 prohlášení členských zemí. V anglické verzi měla navrhovaná smlouva celkem 852 stran – 349 stran Ústavy, 382 stran protokolů a příloh, 121 stran prohlášení.
Obsah
Návrh ústavy se skládá z preambule a čtyř částí:
· Preambule – poukazuje na společné dědictví Evropy, historické zkušenosti, přesvědčení o společné budoucnosti v rámci evropské integrace a obsahuje také poděkování Konventu.
· Část I (nepojmenovaná) – je úvodem do smlouvy, popisuje vymezení, cíle a pravomoci Unie, stanovuje základní svobody a práva a definuje občanství EU. Obsahuje také definici symbolů Unie. V hlavě IV se definují orgány a instituce Unie, v hlavě V se pak popisují principy výkonu jejich pravomocí. Hlava V popisuje demokratické principy platné v EU. Hlava VII se věnuje financování Unie. Hlavy VIII a IX popisují vztah Unie s okolními státy, resp. podmínkami pro vstup do Unie a vystoupení z Unie.
· Část II – Listina základních práv Unie – je založena hlavně na evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a deklaruje základní nedotknutelná práva, svobody a zásady.
· Část III – Politiky a fungování Unie – je nejrozsáhlejší částí ústavy. Je založena na existujících základních smlouvách EU, které z velké části přebírá. V hlavě II se deklarují zásady rovnosti a nediskriminace, hlava III podrobně popisuje vnitřní politiku EU, včetně otázek jednotného vnitřního trhu, hospodářské a měnové politiky, fungování měny euro, politik zaměstnanosti, zemědělství a rybolovu, životního prostředí, ochrany spotřebitele, sociální politiky, dopravní, telekomunikační a energetické infrastruktury, výzkumu (včetně výzkumu vesmíru a spolupráce s ESA) či energetiky. Také v kapitole IV definuje tzv. prostor svobody, bezpečnosti a práva, čímž se popisují agendy justice a vnitra a některé další činnosti, kde Unie provádí pouze podpůrnou činnost. Hlava IV je věnována některým zámořským teritoriím. Hlava V se věnuje vnější činnosti Unie, společné zahraniční, bezpečnostní, obranné a obchodní politice, humanitární a jiné spolupráci se třetími zeměmi a mezinárodními smlouvami. V hlavě VI se podrobněji rozvádí fungování Unie a jejích institucí, včetně pravidel pro tzv. posílenou spolupráci.
· Část IV – Obecná a závěrečná ustanovení – popisuje právní kontinuitu Unie při procesu přijímání ústavy, ruší některé dřívější smlouvy, definuje postupy pro změny ústavy a stanovuje dobu platnosti.
Novinky
1. Jedna smlouva – Evropská unie je v současné době založena na těchto zakládajících smlouvách: Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (EHS), Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii (EURATOM) , Jednotný evropský akt (JEA), Smlouva o Evropské unii, Smlouva o jednotných orgánech , Amsterodamská smlouva, Niceská smlouva
2. Právní subjektivita - EU tak bude samostatným mezinárodněprávním subjektem způsobilým přijímat závazky a být nositelem práv a stávat se členem mezinárodních organizací. Ovšem pouze v těch oblastech, kde bude disponovat příslušnými pravomocemi.
3. Vymezení pravomocí EU - Evropská ústavní smlouva, oproti současným zakládajícím smlouvám, zřetelněji vymezuje pravomoci EU a dělí je na jednotlivé oblasti. V oblastech výlučné pravomoci ( = celní unie, hospodářská soutěž [v rámci stanovení pravidel], měnová politika pro státy, jejichž měnou je euro, zachování biologických zdrojů v mořích, společná obchodní politika) může jednat pouze EU, v oblastech sdílené pravomoci ( = vnitřní trh, některé stránky sociální politiky, hospodářská, sociální a územní soudržnost, zemědělství a rybolov, ochrana životního prostředí, ochrana spotřebitele, doprava, transevropské sítě, energetika, prostor svobody, bezpečnosti a práva, určitá témata v oblasti veřejného zdraví, určitá témata v oblasti výzkumu, technologického vývoje a průzkumu vesmíru, některá témata v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci) může jednat EU společně s členskými státy a v oblastech podpůrné, koordinační a doplňkové činnosti ( = ochrana a zlepšování lidského zdraví, průmysl, kultura, cestovní ruch, všeobecné vzdělávání, mládež, sport a odborné vzdělávání, civilní ochrana, správní spolupráce) může EU pouze doplňovat činnost členských států a nemá pravomoc přijímat harmonizační normy.
4. Snížení počtu právních předpisů - Současné zakládající smlouvy stanovují pro jednotlivé pilíře přijetí různých právních aktů, kterých se v EU proto nyní používá celkem 11 druhů - nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska v prvním pilíři, společná strategie, společný postoj a společná akce ve druhém pilíři, společný postoj, rámcové rozhodnutí a rozhodnutí ve třetím pilíři. Evropská ústavní smlouva vytváří pro všechny tři nynější pilíře jednotný systém právních aktů, což přináší výrazné zjednodušení a usnadnění orientace.
5. Listina základních práv unie – tvoří ji část II Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Cílem začlenění Listiny do evropské ústavní smlouvy je především propůjčit Listině právní závaznost a dát občanovi k dispozici přehledný katalog základních práv respektovaných na unijní úrovni. Práva samotná nejsou nová, EU a její členské státy je již po mnoho let respektují a dodržují, nicméně dosud nebyla v rámci EU sepsána na jednom místě v závazné smlouvě.
6. Doložka solidarity při teroristickém útoku na území členského státu - Doložka solidarity znamená, že EU v případě napadení členského státu teroristickým útokem mobilizuje na pomoc všechny dostupné prostředky včetně vojenských.
7. Funkce stálého předsedy Evropské rady - Evropská ústavní smlouva vytváří funkci stálého předsedy Evropské rady, který bude předsedat Evropské Radě, zajišťovat přípravu a kontinuitu jejího jednání a usilovat o usnadnění soudržnosti a konsensu uvnitř ní. Bude usnadňovat práci vedoucích představitelů členských států, členů Evropské rady a bude jednat v souladu s jejich rozhodnutími a doporučeními. Bude volen kvalifikovanou většinou členů Evropské rady na dobu 2,5 roku s možností jednoho znovuzvolení.
8. Rada ministrů – změny v předsednictví a větší transparentnost - Předsednictví v Radě budou podle evropské ústavy vykonávat skupiny tří zemí, které se na základě vnitřní rotace nebo vnitřního rozdělení agendy během osmnácti měsíců vystřídají v čele všech složení Rady. Další novinkou je veřejné zasedání Rady, pokud Rada projednává návrh legislativního aktu a hlasuje o něm.
9. Funkce ministra zahraničí - V současné době jsou v EU za zahraniční politiku zodpovědné dvě osoby: Vysoký představitel pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, který je zároveň generálním tajemníkem Rady, a komisař pro vnější vztahy . evropská ústavní smlouva přichází s funkcí ministra zahraničních věcí Unie, který obě výše zmíněné funkce propojí.
10. Společná evropská obranná politika - Evropská ústavní smlouva počítá s možností (ne však povinností) společné obranné politiky.
11. Rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou do více oblastí - Hlasování kvalifikovanou většinou umožňuje rychlejší přijímání rozhodnutí a otevírá zástupcům členských států v Radě širší prostor k vyjednávání. Evropská ústavní smlouva rozšiřuje hlasování kvalifikovanou většinou do celé řady oblastí. Zejména se jedná o oblast prostoru svobody, bezpečnosti a práva.
12. Nové vymezení kvalifikované většiny - Současné vymezení kvalifikované většiny, podle Smlouvy z Nice, je velmi složité (princip trojí většiny - vážení hlasů, počet členských států a počet obyvatel), umožňuje snadné vytváření blokačních menšin a je z těchto důvodů často kritizováno. Evropská ústavní smlouva systém kvalifikované většiny značně zjednodušuje. Od roku 2009 se princip trojí většiny nahradí principem dvojí většiny, který bude založen pouze na počtu členských států a na podílu obyvatel, nikoli již na vážených hlasech.
13. Zeštíhlení Evropské komise - Každá země bude mít svého zástupce v Evropské komisi ve dvou ze tří funkčních období a v obsazování postů se členské státy budou spravedlivě střídat.
14. Posílení role Evropského parlamentu - Podle evropské ústavní smlouvy bude mít EP při přijímání unijní legislativy rovnocenné postavení s Radou EU. Oba tyto orgány musí vyslovit svůj souhlas, aby mohl evropský zákon platit - EP při něm hlasuje prostou většinou a Rada kvalifikovanou většinou. Evropská ústavní smlouva pro tento proces používá termín řádný legislativní postup. EP bude podle evropské ústavní smlouvy rovnoprávným partnerem Rady EU také při schvalování rozpočtu EU. Dosud měl EP pouze právo rozpočet buď pouze přijmout nebo zamítnout jako celek, aniž by však mohl efektivně činit významné změny v předloženém návrhu. EP má dále nezastupitelnou roli při jmenování a event. odvolávání Evropské komise, která musí získat jeho důvěru. Celkový počet křesel v EP podle evropské ústavní smlouvy nepřesáhne 750. Minimální počet mandátů pro nejmenší země byl stanoven na šest, maximální počet mandátů pro největší země na 96.
15. Silnější hlas vnitrostátních parlamentů - Vnitrostátním parlamentům přísluší zásadní role při schvalování všech právních úprav tzv. ústavních (změny základní smlouvy, smlouvy o přistoupení nových členských států) i tzv kvaziústavních (např. změny ve vlastních zdrojích EU, tj. typech příspěvků do společného komunitárního rozpočtu). Evropská ústavní smlouva vnitrostátním parlamentům přiznává právo souhlasu či zamítnutí další kvaziústavní změny – převodu rozhodování z oblasti jednomyslné do oblasti hlasování kvalifikovanou většinou. Toto právo je absolutní. Stačí nesouhlas jednoho vnitrostátního parlamentu – a převod nelze uskutečnit. Tuto pravomoc vnitrostátní parlamenty dosud neměly (převod ve způsobu rozhodování se dosud řešil pomocí tzv. automatických revizních klausulí – ve smlouvě bylo přímo stanoveno datum nebo souvislost, kdy nebo jak se změna provede)
16. Možnost vystoupení z EU - Možnost vystoupení z EU nebyla v dosud platných smlouvách upravena, a je proto významnou novinkou, kterou evropská ústavní smlouva přináší. Zakotvení této možnosti v evropské ústavě zdůrazňuje dobrovolnost sdružení členských států v EU, byť vystoupení z EU je možné i v současné době, a to na základě obecného mezinárodního práva smluvního. Článek I-60 předpokládá, že v případě vystoupení bude uzavřena dohoda o podmínkách vystoupení státu, v níž bude upraven rámec jeho budoucích vztahů s EU. Zároveň je možno, aby stát, který EU opustil, opět požádal o členství, pokud o to projeví zájem.
Kritika
* Délka a složitost – smlouva má asi 50 000 slov na cca 320 stranách (k tomu téměř dvakrát tolik stran s přílohami, protokoly a prohlášeními), což je výrazně více než jakákoli běžná ústava. Text smlouvy je také psán právním a úředníckým jazykem, pro běžného občana často téměř nesrozumitelným. Podle kritiků tak lze jen velmi těžko po občanech požadovat rozumné zhodnocení kladů a záporů ústavy a kvalifikované rozhodnutí o jejím (ne)přijetí. Dále, podle kritiků, text obsahuje nejasnosti a rozpory. Obhájci argumentují tím, že i přes tuto složitost je ústava stručnější a jednodušší než ohromné množství existujících a platných smluv, které fungování Unie řídí dnes.
* Zrušení principu jednomyslnosti – oproti současné praxi, kdy se v základních otázkách rozhoduje v Unii jednomyslně, ústava zavádí v 26 oblastech rozhodování kvalifikovanou většinou. To podle některých kritiků ohrožuje suverenitu jednotlivých zemí. Zastánci argumentují tím, že to je jediný způsob, jak v rozšířené Unii může rozhodování prakticky fungovat.
* Přednost před právem jednotlivých zemí – podle ústavy mají evropské zákony přednost před zákony jednotlivých zemí, což podle kritiků představuje nepřijatelné omezení suverenity členských států. Zastánci však upozorňují na fakt, že tento princip už platí dlouhou dobu, ratifikované evropské smlouvy mají před národním právem přednost. Zda je to však přijatelné jako obecný princip je stále otázkou debaty.
* Přeměna na evropský superstát – ústava se věnuje některým prvkům, které jsou tradičně spojovány výhradně se suverénními státy (např. vlajka či motto). I slovo ústava naznačuje, že Evropská unie se blíží vytvoření „Evropského státu“, což je pro některé lidi obtížně akceptovatelné.
* Demokratický deficit – podle kritiků je příliš velká moc věnována Evropské komisi, která ovšem není přímo volena. Evropský parlament, jako jediná instituce přímo volená občany EU, má v mnoha ohledech nízké pravomoci, např. nemůže navrhovat zákony. Obhájci ústavy upozorňují na fakt, že Evropský parlament má právo zavázat Komisi k legislativnímu návrhu, což považují za dostatečné.
* Exekutiva, legislativa a judikatura - tyto státní moci zůstávají i nadále neodděleny. V protikladu k zásadě jejich přísného dělení, jak je základem demokracií, vznikajících od 18., 19. století. Tak například Evropský soud de facto svými rozhodnutími tvoří zákonné normy Unie, Komise mimo své exekutivní úkoly také vystupuje jako legislativní orgán.
* Obranná politika – kritikové se domnívají, že společná evropská obranná politika si za cíl klade hlavně omezení vlivu NATO, potažmo Spojených států.
* Ekonomická politika – podle kritiků je vůbec zahrnutí některých ekonomických otázek přímo do ústavy nevhodné, v existujících ústavách se taková problematika neobjevuje, ekonomiku ponechává na konkrétních vládách vzniklých v pravidelných volbách. Např. podle článku I.3.3 má být hospodářství EU založeno na sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku, což je pro některé pravicové politiky nepřijatelně socialistická formulace.
Obecná kritika evropské ústavy směřuje k tomu, že před jejím vznikem nebyly jasně zodpovězeny otázky, zda EU vůbec nějakou ústavu potřebuje, jaké jsou na ni kladeny hlavní požadavky a co má ústava řešit. Podle kritiků také nebyl splněn úkol, daný prohlášením z Laekenu, které požaduje více demokracie a Evropu bližší občanům.